Maruška učila na základních školách přes 50 let. Vzpomínám, jak mi říkala, že prvních 20 let své praxe vstávala každý den ve čtyři ráno a dojížděla učit na malotřídní školu do 20 km vzdálené vesnice. Později, už jako učitelce 1. stupně na základní škole ve Žďáře nad Sázavou, jí říkali "lístečková učitelka". To proto, že s dětmi stále pracovala tak, aby měli v rukou nějakou pomůcku (nejčastěji z papíru), která by jim usnadnila chápaní toho, čemu je učila. A že byla nějaká normalizace a jednotné osnovy? "No jasně Čendo, byla, ale víš jak?", řekla mi s pohledem, který říkal vše.
Jednou, když jsme dokončili instruktážní film o činnostním učení ve 3. ročníku, ve kterém učinkovala se svojí třídou, a já jí skláněl poklony, jak jsou ty její děti otevřený, a jak to všechno umí, naklonila se ke mě a se šibalským úsměvem mi řekla: "Víš co? Na konci 4. ročníku měly všechny tyhle děcka z matematiky jedničku. Ale raději to nikomu neříkej." A smála se. Jsem si jistý, že si všechny ty její "děcka" jedničky právem zasloužily. Protože Maruška je to prostě všechny naučila. Inu když se chytrý a laskavý člověk něčemu 50 let s láskou a se zdravým rozumem věnuje, tak to holt někde musí být vidět.
Ale Maruška pro nás nebyla jenom lektorka a autorka, byla také výborná kamarádka a bavička. Když vzpomínám na její vyprávění, neubráním se smíchu. Historky o tom, co všechno se navyváděly s Maruškou Randáčkovou dokázaly pobavit mnoho lidí. Maruška byla moudrá, otevřená, citlivá a taky byla pro každou srandu. Málo kdo by věřil, že ho nešálí zrak, když spolu s dalšími nejmenovanými děvčaty brázdily v bílých prostěradlech o půlnoci chodby Velehradského kláštera. Měl jsem to štěstí, že jsem je tam potkal ...
Maruška byla pro nás pro všechny vždy velkou oporou, když jsme v roce 2004 a 2005 objížděl celou republikou starým favoritem a ukazovali školám, co je to to činnostní učení a Modelový školní vzdělávací program, nebo později, když bylo tolik práce, že člověk nevěděl co dřív, bylo to hodně náročné. Na Marušku byl ale vždycky spoleh. Byla 100%. Věděl jsem, že když s námi bude ona, tak to zvládneme. ... A taky neznám lepšího spolujezdce-navigátora, než byla ona. S Maruškou nešlo zabloudit. Maximálně se od ní mohl člověk něco naučit.
Pláču, že tak náhle odešla, je to pro nás pro všechny velká ztráta. Jsem šťastný, že jsem ji mohl poznat. V našich srdcích bude mít místo navždy.
Maruško, děkujeme ti za vše, máš od nás jedničku s hvězdičkou.
Čenda a pracovní kolektiv Tvořivé školy
„C
