V roce 1918 se otevřela nová cesta rozvoje českého školství. Prvními pokusy o změnu bylo zavádění tzv. "osvobozené školy" - školy zdůrazňující absolutní svobodu dítěte a jeho právo na výběr činností, samostatnost a individuální přístup. Volná škola byla pravým opakem do té doby prosazované dogmatické školy učební, stavějící na paměti. Postupně docházelo k transformaci osvobozené školy ve školu činnou, která přidala velmi důležitý požadavek spočívající v nabývání nových poznatků co nejvíce vlastní činností a vlastní zkušeností žáků.
V polovici dvacátých let vznesla odborná učitelská veřejnost požadavek na školskou reformu. (V té době nebyl vydán školský zákon, nedošlo k zavedení vysokoškolského vzdělání všech učitelů a nebyla dořešena otázka platů učitelů.) V čele školské reformy stanul dr. Václav Příhoda, vědec, pedagog a psycholog. Tento důsledný školský reformátor zcela odmítal jak dogmatické, pasivní pojetí učební školy rakouské, tak přeceňování spontánní volné činnosti žáků. Jeho základní ideou bylo školou zlepšit život celé společnosti, dospět k dokonalejšímu lidství a lidské solidaritě. Za tímto účelem byly zahájeny práce na celistvé koncepci školského systému. Za východisko školní práce byla považována žákova osobnost a jeho činnost. Individualistický zřetel byl vyvažován plným společenským životem žáků a učitelů. Škola nemá na život připravovat, nýbrž žáci mají plnohodnotným životem žít již ve škole.
"Iniciátorem a realizátorem reformy školství ve 30. letech 20. století u nás bylo učitelstvo samo. Tedy ti, kteří v každodenní praxi pociťovali nedostatky tehdejší školy. Byli to tvůrcové reformy v pravém slova smyslu, uznávaní spolupracovníci vědců."
(Doc. PhDr. Růžena Váňová, CSc., Aktuální historie, MUZEUM KOMENSKÉHO Přerov 1996)
Postupně vzniklo na území republiky celkem šedesát pokusných reformních škol. Na počátku 30. let byly vydány nové učební osnovy postavené na zásadách příhodovské pedagogiky. Jejich základním kamenem byl rozvoj žákovy individuality prostřednictvím činnostních metod a forem práce. Ačkoli pokusné reformní školy za léta své existence jednoznačně potvrdily nosnost reformy, nebyla tato do všeobecné praxe zavedena. Významné a vlivné osobnosti té doby, které nebyly proti reformě, ale pouze proti některým jejím zásadám, sklouzly od věcné argumentace na poli odborném do rovin politických. Učitelé ze škol, které se na reformě nepodílely, se obávali o své postavení a raději se postavili proti reformě. To, co osnovy přinášely jako novou normu, bylo pouze doporučeno a odpůrci reformy tedy nerealizováno.
Dnes již víme, že pokud by byla reforma přijata širokou pedagogickou veřejností, mohla významným způsobem změnit tehdejší systém vzdělávání. Mohla dát prostor zdravému rozvoji žákovy osobnosti, odpovědnosti a tolerance, zefektivnit proces vyučování a přinést lepší výsledky vzdělávání dětí a mládeže. Je samozřejmostí, že podmínkou úspěšnosti reformy byl i náležitě vzdělaný učitel, schopný citlivě vnímat a odpovědně se rozhodovat. Ale to platí obecně.
Reforma byla přerušena válkou. Všechny reformní pokusné školy byly nacisty hned v prvních dnech okupace uzavřeny. Poválečné tendence na školskou reformu navázat byly politickým vývojem zastaveny.
"Tradice demokratizace a humanizace vzdělávacího procesu, spojovaná s respektováním osobnosti dítěte v procesu výchovně vzdělávací praxe, je naší českou tradicí. Tuto tradici lze doložit respektováním osobnosti dítěte stoupenci Jednoty bratrské, celým filozofickým a pedagogickým odkazem J. A. Komenského, přijetím učení J. J. Rouseau v 18. století a především tzv. reformním školstvím v ČSR ve 30. letech."
(Doc. PhDr. Růžena Váňová, CSc., Aktuální historie, MUZEUM KOMENSKÉHO Přerov 1996)
Pro současnou pedagogickou obec má obětavá práce našich prvorepublikových předchůdců veliký význam. Poskytla cenné zkušenosti o strategii školské reformy. Ověřila nové pojetí výchovně vzdělávací praxe. Bylo vytvořeno a v praxi prověřeno množství didakticko-metodických postupů, metod, učebnic, pomůcek a proběhla řada seriózních vědeckých pedagogicko-psychologických výzkumů, které potvrdily nutnost používání činnostního principu vyučování a tvořivého stylu práce při výchově a vzdělávání.
"Východiskem je ,dítě - žák' - jemu především se musí školská reforma přizpůsobit."
(dr. Václav Příhoda)
Na prvorepublikovém reformním školství se přímo podílel T. G. Masaryk, přední pedagogičtí odborníci jako prof. Drtina, J. Úlehla, J. Uher, O. Chlup, ... a řada podnikatelů, mezi nimiž vynikal Tomáš Baťa. Iniciátorem a realizátorem reformy školství ve 30. letech 20. století však bylo učitelstvo samo. Právě díky jemu vznikl odborně zpracovaný, praxí ověřený a na evropské úrovni kladně hodnocený systém výchovy a vzdělávání, propracované učební plány a osnovy, kvalitní učebnice a učební pomůcky. Je skvělé, že tato tradice neupadla v zapomnění a že na ni můžeme navázat.
Mgr. Čeněk Rosecký
Pramenem k tomuto pojednání byla publikace "Aktuální historie" vydaná MUZEEM KOMENSKÉHO v Přerově v roce 1996. Jejími autory jsou Doc. PaedDr. Jaroslav Kozlík, CSc. a kolektiv autorů.
