Cílem je aktivní zapojení všech žáků do výuky. Těch se speciálními potřebami i těch nadaných. Jde nám o vnitřní motivaci, rozvoj logického myšlení a samozřejmě také klíčových kompetencí, zejména vědomí vlastní hodnoty a sebeúcty. Bonusem je prevence poruch učení.
1) K žákům přistupujeme jako k jedinečným lidským bytostem, protože jimi skutečně jsou.
Učitel je průvodcem žáků, vyváří pravidla pro práci a dbá na jejich dodržování. Dává žákům důvěru, že zvládnou vše potřebné. Ví, že jeho primárním úkolem je zajistit, aby se ve třídě učilo, a přijímá za to odpovědnost. A myslí to vážně.
2) Žáky vedeme k samostatnému myšlení, objevování poznatků a také osobní odpovědnosti. Každý činnostní postup má daný a konkrétní didaktický cíl. Měl by umožňovat tvořivé myšlení – o pozorovaných jevech samostatně uvažovat a hovořit. Měl by žáky vést ke tvorbě vlastních otázek, ke schopnosti formulovat závěry a prakticky jich využívat v životě.
Nechat žáky samostatně objevovat je samozřejmost. Nechat je slepě bloudit je demotivující.
"Učitel nechť vždy kráčí vpředu. Nechat žáka zbytečně bloudit je proti zásadě efektivity." J.A.K.
3) Žáky pozitivně motivujeme. Před každým postupem žáky motivujeme a orientujeme v úkolu. Ukazujeme jim, proč se určité věci učí a k čemu jim může nově osvojený poznatek nebo dovednost v životě sloužit. Učíme přece věcem užitečným a potřebným pro život. Dodáváme jim důvěru, že dokážou být úspěšní. Důvěra učitele v žáka je základním kamenem úspěchu. Učitel věří, že žák život zvládne.
4) Postupujeme od jednoduchého ke složitějšímu a využíváme dosavadních poznatků žáků. Posloupnost a provázanost učiva je důležitá. Když něco přeskočíme, vždy se nám to vrátí. Nové poznatky vyvozujeme z poznatků předcházejících.
Ideální je naučit základní učivo všechny žáky bezchybně. K probírání nového učiva pak přistupujeme, až když žáci probíranou látku chápou. Ke všemu se průběžně vracíme, přesvědčujeme se o ukotvení poznatků a dovedností.
Obměny a další varianty činností pak mohou provádět sami žáci a využívat při tom své dosavadní poznatky, dovednosti a zkušenosti.
5) Výuku je dobré provázat s reálným životem žáků. Upozorňujeme na praktické využití předávaných vědomostí a dovedností v životě.
Nezbytné je zapojení všech tří center - mentálního (hlava), fyzického (ruce) a emočního (srdce). Využíváme při tom co nejvíce smyslů, hlavně zraku, hmatu a sluchu. Učivo předkládáme žákům na pro ně známých situacích a s využitím mezipředmětových vztahů.
6) Využíváme mezipředmětových vztahů. Obsah vzdělávání spojujeme do smysluplných celků. Dovednostem a poznatkům, které souvisejí s více předměty, vyučujeme v rámci všech těchto předmětů. Vše souvisí se vším.
7) Žáky vedeme k tomu, aby mluvili, a učíme je diskuzi. Vhodným způsobem je upozorňujeme na klady a přínos respektující diskuze.
Všem žákům průběžně umožňujeme hovořit o tom, co pozorují, co činí, co si myslí, co cítí, na co přišli,... Žáci se učí formulovat otázky a odpovědi. Navzájem se vyvolávají, odpovídají si, předávají si slovo, učí se komunikovat s učitelem a spolužáky, védou svému věku přiměřenou diskuzi.
8) Pracujeme se zpětnou vazbou, žáky vedeme k sebekontrole a práci s chybou. Činnosti s pomůckami i následný hovor o pozorovaném umožňují učiteli i žákům každodenní zpětnou vazbu – přehled o dosažené úrovni poznání. Žákům i učitelům zpětná vazba umožňuje chyby samostatně rozpoznávat a okamžitě je napravovat. Učí se tak chybám předcházet a brát si z nich ponaučení. Chybu nepokládáme za prohřešek, ale za možnost ke změně. Podporujeme tím sebeúctu žáků. Chybovat je normální. Hloupé je stejné chyby stále opakovat. To platí jak ve výuce, tak v životě.
9) Žáky nepřetěžujeme ani nepodceňujeme, využíváme diferenciace. Učivo a metody volíme přiměřené stupni vývoje žáků a umožňujeme jim pracovat podle individuálního tempa. Před žáky stavíme cíle blízké – dosažitelné. V době, kdy se věnujeme pomalejším žákům, zaměstnáváme rychlejší žáky rozšiřujícím učivem za pomoci vhodných materiálů.
10) Využívá přínosu pozitivní motivace, pozitivního hodnocení a žákovského sebehodnocení. Pozitivní hodnocení používáme průběžně. Vždy, když se žákům něco podaří. Oceňujeme nejen úspěch, ale také snahu. Nikdy bezdůvodně, ale kdo chce, vždy něco k pochvale najde. Nejde o to žáky učinit závislé na pochvale, ale dát jim pozitivní zpětnou vazbu, že pracoval, uspěl a motivovat ho tak k další činnosti.
Pozn.: Tento druh pozitivního hodnocení motivuje každou lidskou bytost a její přínos je psychologicky potvrzen. Ve velké míře je využívána profesionálními kouči špičkových manažerů a sportovců.
Pozitivní motivace může mít podobu ústní pochvaly i "pouhého" pohledu, který může stejně ocenit, jako pohrdat. Žáci, zejména ti mladší, také milují drobné odměny, jako jsou hvězdičky, razítka atp., a klidně také udělení „jedničky“.
Kladné ladění hodnotících soudů, projevování zájmu o názory žáků, dodávání sebedůvěry žákům a jejich povzbuzování. Do výuky často zařazujeme žákovské sebehodnocení a rozvíjíme tak zdravé sebevědomí žáků. Chceme-li žákům předat sebehodnotu, je také dobré ji mít sám zpracovanou a prohloubenou. Apropó jaká je vaše hodnota? Je nějak změřitelná? Je odvislá od vašem majetku nebo vzdělání? Mění se nějak s vaším věkem? Jaká tedy je?
***
Pokud se vám zdá, že realizovat všech 10 bodů ve výuce je prakticky velmi náročné, nebo vás zajímá jak na to, přijďte se podívat na některý z našich kurzů. Není to úplně snadné, ale není to ani složité. Rádi se s Vámi podělíme o naše zkušenosti. Těšíme se na vás.
Jak si poradit s výukou HV pro současné puberťáky?
