Učitel, který se chce cítit lépe, může začít například tak, že začne akceptovat sebe, své blízké, žáky a jejich rodiče takové, jací jsou. A to se vším, co k nim patří - tj. i s jejich rodinnými normami a zvyklostmi. Nemusí se vším souhlasit, ale je třeba to přijmout, jako životní realitu. Chápu, že je to někdy těžké, pokud to ale neuděláme, ublížíme tím nakonec nejvíc sami sobě. Odsuzování, nepochopení nebo dokonce neúcta k žákům a jejich rodičům ze strany učitele (např. věty typu: "Když vidím ty rodiče, tak už se ničemu nedivím.") vedou ke konfliktům. Pro systém žáka jde o nevědomé "vyhlášením války". Důvody jsou následující:
Všechny děti jsou se svými rodiči a rodinnými normami (způsobem života rodiny) hluboce solidární. Tato solidarita je daná silnou potřebou příslušnosti ke svému rodu. Tomu, kdo "jde proti" svému rodu, hrozí vyloučení, s čímž je spojen silný pocit opuštění, samoty a hlouběji v nevědomí také strach ze smrti, ke které vyloučení z rodu historicky často vedlo. Druhou příčinou hluboké dětské solidarity je vděčnost za život a dětská láska, které každé dítě ke svým předkům cítí. Vděčnost za život a strach ze smrti jsou hlavními příčinami potřeby všech dětí stát za svými rodiči a starat se o jejich štěstí. Žák bude vždy solidární se svými rody a učiteli bude jeho případnou neúctu oplácet stejným dílem. Využije každou příležitost k tomu, aby ukázal, kdo, že je to tady vlastně ten "blbej".
Jedním z možných řešení je nic si o žácích a jejich rodičích nemyslet. Tak můžete mít jistotu, že se nezapletete do "války norem". Další možností je systemicky čistý postoj, který lze vyjádřit slovy: „Vy jste rodiče našich žáků. Jsme přesvědčení, že jste pro své děti ti nejlepší rodiče. Vy nejlépe víte, co je pro vaše dítě dobré. Děkujeme za důvěru a za to, že je k nám do školy posíláte. Budeme je tu učit podle pravidel této školy. Prosíme, přijměte je.“ Žák má školní normy dodržovat, ne přijmout za své.
Žáci mohou učiteli naslouchat, pouze pokud akceptuje jejich rodiny takové, jaké jsou, žáky nezachraňuje, neodsuzuje ani s nimi nebojuje. Potřeba žáky zachraňovat, soudit nebo se s nimi kamarádit bývá většinou spojena s osobními nenaplněnými citovými potřebami a zážitky v raných etapách dětství učitele, které jsou ale uloženy hlouběji v nevědomé mysli, a tak o nich většinou nevíme. Jde tak vlastně o nevědomé zneužívání žáků pro osobní nenaplněné potřeby. Což by většina učitelů vědomě jistě nikdy nedělala. Proto je dobré své postoje, způsoby jednání a motivace pečlivě přezkoumat. A to především kvůli sobě samým. Každé odsuzování totiž vede ke konfliktům. Každý pokus o zachraňování, bere ve skutečnosti zachraňovanému sílu, ponižuje ho a tím ho jen více utvrzuje v pozici oběti. Stává se tak nevědomým zneužíváním cizích potíží za účelem doplňování vlastní sebehodnoty. Ve svých důsledcích pak vede k problémům a nízké sebeúctě žáků a pocitům marnosti a vyhoření učitelů. (Prosím pozor na záměnu nevědomého "pomahačství" motivovaného nevědomými osobními potřebami a nezištné pomoci druhému člověku v nouzi. Jedná se o dvě odlišné věci. Rozhodující je při tom motivace pomáhajícího (pro koho to doopravdy dělá). Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž.)
Aby se děti mohly cítit ve škole (i doma) spokojené a v bezpečí, potřebují řád, jistotu pevných hranic a možnost učit se řádu života tím, že tyto hranice "testují". Odpovědnost za nastavení řádu a jeho fungování mají dospělí. Dětem moc do rukou nepatří. Dítě se nejlépe cítí v pozici dítěte. Ano, pokud se dospělí vzdají pozice toho, kdo rozhoduje, děti moc většinou převezmou. Moc jim "chutná", cítí se dospělejšími, ale opravdový pocit bezpečí, který pro zdravý duševní vývoj potřebují, jim nepřinese. O normách, které platí ve škole a ve třídě, má rozhodovat učitel spolu s vedením školy. Diskuze o platnosti školních norem s žáky je často spíše nevědomým přenášením odpovědnosti na žáky a tak se stává opět zneužíváním žáků.
Děti se učí nápodobou. Pokud se dospělí v jejich životě dokážou zodpovědně rozhodovat a nést za svá rozhodnutí odpovědnost, naučí se to od nich také děti. Učitel by měl mít odvahu zaujmout postoj: "Tady jsem ten velký/ ta velká já a za svá rozhodnutí přijímám odpovědnost."
Pokud se učitel chce stát pro žáky přirozenou autoritou, měl by důsledně zůstávat "stát na značce učitele". Takový učitel se stará o to své, tj. aby se v jeho třídě učilo. Respektuje autority svého života – přijímá své nadřízené a školský systém takové jací jsou – nemusí se vším souhlasit, ale akceptuje autority ve svém životě. Nikoho nezachraňuje, nesoudí a je si vědom toho, že v rodinných věcech žáka nemůže nic udělat. To je vždy pouze v moci rodiny. Je partnerem rodičů žáka a v případě potřeby projeví upřímný zájem o rodinnou situaci žáka a s úctou ji respektuje takovou, jaká je. Kompetenci k řešení rodinných potíží předá tam, kam patří, tj. do rukou rodičů a dá rodině důvěru, že zvládne své věci vyřešit. Ukazuje tak žákům, že si jich a jejich rodin váží. Je také schopen vidět "velké osudy" žáků a je si vědom toho, že není v jeho moci tyto osudy změnit. Dodržuje pravidlo rovnováhy (ke všem a pro všechny stejně). Nebojí se přiznat chybu. Netváří se, že je dokonalý a postojem "nemusím mít vždycky pravdu" prohlubuje pocit bezpečí žáků i rodičů. Je otevřený vůči těžkým tématům (sex, smrt,...) a nevytváří tabu. Myslí to vážně a přijímá odpovědnost za "to své".
Systemicky čistý postoj učitele vůči žákovi lze charakterizovat těmito slovy: „Já jsem váš/e učitel/ka a vy jste moji žáci. Akceptuji vaše rodiče. Jestli chcete, budu vás učit a mohu vám taky něco dát. Kromě toho máme každý to své, a to si ponecháme. Tady ve škole platí tyto normy. Prosím, respektujte je.“
V případě zájmu o metodiku školních systemických konstelací nabízí Tvořivá škola Letní program Školní systemické konstelace a cyklus kurzů jak nevyhořet, jak být autoritou, jak učit v hojnosti a jak učit sebeúctě, které je možné objednat si také přímo na školu pro celou sborovnu.
