Další informace
Lepší je být mladý, krásný, zdravý a bohatý. Co ale dělat, když se nám právě tohle hned v začátku nepovedlo?
Zbývá jen postarat se, abychom byli spokojení. Dá se to, ale je to fuška, stejně jako když chceš/potřebuješ vykopat příkop. Musíš ,,kopat”.
Pracuji s rodinami a jejich členy, kteří se ocitli v obtížné životní situaci, a pořádám a vedu semináře rodinných konstelací a focusing.
To, že vidím často smutné a bolestivé věci, to se nabízí. Ale skrze tyto příběhy mám možnost také vidět, jak je život pestrý, s nekonečnými variantami vztahů a událostí, vždy s individuálním příběhem a prožíváním. No a to je DAR.
Byli jsme tedy obdarováni životem, víc nemůžeme dostat, takže máme všechno.
Moc legrace si čtenář neužije, a dokonce se může stát, že čtenár, který nezná rodinné konstelace, ani nebude textům docela rozumět. Ale tematické obrázky od pana Karla Hohla, ty opravdu veselé a výstižné jsou. Na druhou stranu si myslíme, že texty mohou jinému čtenáři pomoci porozumět jeho vlastnímu příběhu a mohou ho inspirovat pro jeho další směřování k sobě.
Igor Pavelčák
Ukázka
Žárlivost je projevem základní životní nejistoty, respektive žárlivému člověk u chybí základní životní jistota, kterou dítě získá/nezíská jedině od matky. Existuje žárlivost jako převzatý pocit někoho z historické rodiny. Příčina historické žárlivosti předka je ale stejná, jen se žárlení odehrává v současném vztahu a mezi jinými partnery. Teze, že ten, kdo miluje doopravdy, žárlí, je snahou omluvit svou vinu „druhého vlastnit” a zastřít skutečnou podstatu žárlení. Kdo doopravdy miluje, ten nežárlí a přeje svému partnerovi jen to nejlepší, i když pro něj samotného to přinese bolest. Kdo má v sobě základní jistotu („jsem ten, kdo jsem”) ví, že život je, jaký je, a že „jeho řeka teče, kudy chce”, bez ohledu na jeho přání. Žárlení je nespinitelná potřeba jistoty, že svět bude podle mě. Žárlení ve vztahu komplikuje skutečné partnerství, je překážkou pro potřebnou blízkost a výměnu mezi mužem a ženou. Jediným „ziskem” je potvrzení křivd a utvrzení se v pozici oběti. Žárlivec nic nedává, jen bere.
Když člověk doopravdy miluje, daruje vztahu a partnerovi (a dětem) vyřešení svého zapletení v původní rodině a vzdá se svých nefunkčních konceptů o životě. V žárlení se odráží potřeba symbiotického vztahu s matkou. „Pravá láska” je dětskou potřebou a osudově se takové vztahy hroutí při setkání s realitou. Je to marný pokus vyhnout nebo zbavit se bolesti z přerušeného sbližování s matkou prožitého v době, kdy díté je zcela odkázané na péči a emocionální sycení matkou. Dospělý s touto zkušeností hodně do svého vztahu investuje – „obětuje”, ale jeho investice vždy směřují k tomu, aby bylo „po jeho”, i když to tak navenek nevypadá. (“Já pro tebe „všechno” a ty mi pak obstaráš, co mi chybělo od mé matky, a už to tak bude navždy”). Potíž takové investice je v tom, že je nároková a navíc nesplnitelná.
Autor a vydavatel: Mgr. Igor Pavelčák
