Učit se přirozeně aneb jak na domácí vzdělávání

Mám ráda, když jde všechno přirozeně.

Přirozeně žít v souladu s přírodou, proto žiji na venkově.

Přirozeně se hýbat, nesnáším sport.

Přirozeně pracovat, jak běží den.

Přirozeně vychovávat, nejlépe svým příkladem.

Přirozeně se učit, z toho, co přináší život kolem nás.

            Každý rok přibývá v České republice dětí, které jsou vzdělávané doma svými rodiči, učiteli či jinými vzdělavateli. V současné době je přes 2 500 žáků vzděláváno tzv. individuálním vzděláváním. Důvody jsou různé, ale cíl společný, vzdělávat své dítě tak, aby to co možná nejvíce vyhovovalo jeho přirozenosti a jeho potřebám, zkrátka aby to dítěti co nejvíce prospívalo. Rodič, potažmo vzdělavatel, tím na sebe bere velkou odpovědnost - plnění očekávaných výstupů, cílů vzdělávání. Vyžaduje to rozhodnutí a také značné úsilí, ale může někdo vědět lépe než rodič, co jeho dítě skutečně potřebuje?

            Sama vzdělávám své 3 děti doma. Možná lze spatřit výhodu v tom, že jsem učitelka, ale v konečném důsledku, když víte, jaké by žák měl mít vědomosti a dovednosti, je to spíše nevýhoda. Rozhodně nelze doma vzdělávat stejným způsobem jako ve škole.

            Jako znalec svých dětí vím, že mají své limity. Někomu vyhovuje biflování před přezkoušením, to u nás ale kvůli specifickým poruchám učení a pozornosti nepřipadá v úvahu.

Naší metodou je každodenní promyšlená činnost. Ta utváří, rozvíjí a upevňuje poznatky dětí a rozšiřuje jejich obzory. A jak to souvisí s přirozeností? Prostě žijeme a učíme se.

            Třeba taková cesta autem do Prahy, vzdálenost 100 km, doba jízdy cca 2 hodiny. Začínáme bezpečností a ochranou zdraví. Ta je zaručena tak, že děti sedí v autosedačkách řádně připoutané, teplota v autě je příjemná, vzduchotechnika prostá plísní. Po vyjetí ze dvora zapínám na žádost dětí CD s pohádkami. Tiše a aktivně poslouchají pohádku. Občas se rozvine diskuze k ději pohádky či k nějakému neznámému slovu. Ve vhodný okamžik pohádku stopnu a vysvětlujeme si všichni, jak to chápeme. Pak pokračujeme v poslouchání. Než se dostaneme na dálnici, projíždíme malými vesničkami, kde procvičujeme čtení názvů obcí. Přiznávám, občas přibrzdím, přece jen prvňák potřebuje více času. Český jazyk dokončíme slovním fotbalem a vytleskáváním slov, můj prstýnek o řadicí páku krásně cinká.

            A už je tu matematika, vjíždíme na větší silnici a hned v první obci je radar. Děti samozřejmě kontrolují mou rychlost, rozšiřují si číselný obor a mě nutí dodržovat pravidla silničního provozu. Číslice zopakujeme pomocí schématu na řadicí páce. Potkáváme už hodně aut, a tak počítáme malá, velká, barevná, předjíždějící. Pořád mluvíme a hledáme odpovědi na otázky typu, kolik potřebuješ ještě aut do deseti apod.

            Prvouku jsme už splnili cestou, na začátku jízdy dostali „mí žáci“ papírek s obrázky (zvířata, dopravní značky, dopravní prostředky, rostliny, …), pokud obrázek vidí cestou v reálu, vyřadí ho z hracího plánu, škrtnou, či ještě lépe odtrhnou, ať splníme i pracovní činnosti. Hrací plány jsou odlišné. Ať je o čem diskutovat. Čeho jsem si všimnul a ostatní ne, jak se co jmenuje, k čemu to slouží, atp. Konečně je tu dálnice, cesta už se zdá dlouhá a přichází otázka: „Kdy už tam budeme?“ „Asi za půl hodiny.“ A procvičujeme určování času na hodinách. Cestou probraná prvouka by vyšla nejméně na tři vyučovací hodiny, možná i více.

            Za chvíli budeme na předměstí Prahy, zapínám rádio, posloucháme dopravní zpravodajství, písničky - známé zazpíváme, ostatní posloucháme. Jaká radost najít v anglické písničce slovíčko, kterému rozumím. Následují zprávy, hlásí se zpravodajka z Londýna, ze zadních sedaček se ozývá: „Londýn, to je v Anglii.“  Usměju se. Mám radost, že už známe učivo z vyššího ročníku.

            Konečně jsme v cíli, vytoužené matičce Praze. Sociální výchova se dere do popředí. Přece jen je tu mnoho lidí a s nimi také situací, které jsou pro nás vzácné. Po obědě v restauraci se vracíme zpátky domů, teď už všichni zcela vyčerpání, děti cestou spí.  A zítra splníme ještě další předměty, až budeme zaznamenávat naši cestu do Prahy, malovat zážitky a počítat zbylé kapesné.   

            Také se vám líbila naše cesta autem jako vyučování? Mně a mým dětem ano. Celý den jsme spolu zažívali příjemné chvíle, rozhlíželi jsme se kolem sebe a viděli spoustu krásných věcí, mluvili a naslouchali a přemýšleli a objevovali a mluvili a naslouchali a … 

            Samozřejmě ne každý den vyučování probíhá jako cesta autem, ale snažíme se, co nejvíce vycházet z věcí, prostředí, lidí a dějů kolem nás a to využívat k učení. Tímto způsobem odpadá vyplňování opakujících se cvičení v pracovních sešitech. Některým předmětům se tedy nevěnujeme ani odděleně, prostě se prolínají v různých dalších činnostech. Ovšem také zasedneme k matematice či českému jazyku a vysvětlujeme, hledáme a nejlépe objevujeme. Pokud děti sami objeví pravidla českého pravopisu či jiné zákonitosti, tak já už nemusím nic zdlouhavě vysvětlovat a považuji to za jednu z nejcennějších věcí ve výuce. K procvičování učiva nám slouží mnoho her a činností. Pro děti je hra radost, z toho se stává učení radostí a vede k naplnění pojetí vyučování J. A. Komenským, škola hrou. Nebo přesněji škola didaktickou hrou. Protože naše hry mají daný didaktický cíl. Na rozdíl od her dovádivých, které jsou zase pro radost.

 

            Úspěch, spokojenost či dokonce radost při učení by měl mít možnost zažívat každý žák, ať už ve škole nebo doma. V mnohých případech se tak ale neděje, zejména pokud se objeví různé poruchy učení. Ale i tady lze efektivně pomoci. Najít způsob, postup a metodu předávání učiva ušitou žákovi přímo na míru. Znamená to mnohdy značnou práci, ale za dětský úsměv a rozzářené oči to určitě stojí. Znát ty správné a efektivní postupy je v tomto případě k nezaplacení. Tak například počítání s přechodem přes desítku. Bez toho pravého postupu, již tuto látku 2. ročníku některé děti prostě nezvládnou ani za 14 dní. V matematice se ztratí a přestanou si věřit. S tou správnou pomůckou (v tomto případě „Dvě desítky koleček“) a s tím správným postupem (rozložení nižšího čísla na část do deseti a část nad deset), je to otázka 3 krát 15 minut. Velmi často skutečně stačí rodičům ukázat dvě, tři činnosti, jak pracovat se svými dětmi a cesta ke zlepšení výsledků je rázem na světě. A nemusí jít přímo o žáka s poruchou učení. Je přirozené, že děti i dospělí něčemu nerozumí. Prostě jen potřebuji jiný způsob vysvětlení nebo procvičování.   

             Pokud chcete pomoci svému dítěti se školní látkou a nevíte přesně jak, nabízíme Vám jedinečnou příležitost - Letní školu Český jazyk 1. - 5. ročník, pro rodiče domškoláků a rodiče dětí s poruchou učení. Jejím obsahem je soubor nejlepších vybraných postupů, činností a nápadů, které můžete snadno realizovat se svými dětmi. Všechny postupy si sami vyzkoušíte, poznáte, jak se při učení cítí děti a zároveň si pro své děti připravíte postupy, činnosti a didaktické hry.

             Kurz jsme vytvořili ve spolupráci s Tvořivou školou, kde pracuji již více než 10 let jako odborná lektorka kurzů pro 1. stupeň ZŠ a proběhne v srpnu v Olomouci na ZŠ Hálkova. Je určen pro všechny rodiče, kterým záleží na svých dětech, rodiče praktikující nebo zamýšlející domácí výuku, rodiče žáků se specifickými poruchami učení a rodiče, kteří chtějí řešit problémy dětí s učební látkou. Přijďte poznat praktické, ověřené cesty, které vedou ke spokojenosti a radosti dětí i jejich rodičů.   

 

 

Mgr. Jana Čebišová

učitelka 1. stupně – speciální pedagog

odborná lektorka programu Tvořivá škola

Developed by Via Aurea.